Dachstein 2007

Hoher Dachstein 2995 m.

Původně to měl být výstup na švýcarský Dom, na který jsme v loni nevylezli. Celý rok se každý z nás těšil a utěšoval, že lotos to určitě vyjde. Znali jsme chyby, které zapříčili loňský neúspěch. Připravovali jsme se fyzicky a také psychicky. Čekání na srpen 2007 bylo nekonečné. Já si krátil chvíle u počítače s pohledem na webcam alespoň blízkého Matterhornu. A těšil se a těšil. Jenže! Termín byl dopředu daný, ikdyž ve větším denním rozsahu než loni, ale to nejlepší počasí, které bylo na přelomu července a srpna, jsme propásli. V době našeho termínu střídala jedna fronta druhou. Pršelo, sněžilo, byla zima. Pro výstup nebyly ani dva dny s pěkným počasím. Termín začal, ale počasí nepřálo. Po několikadenním studiu počasí nad Evropou a nad Švýcarskem jsme nakonec museli usoudit, že jestli chceme do hor, nebude to na Dom. Předpověď počasí rozhodla. Studená fronta přijde za čtyři dny nad Rakousko. Vyhrál Dachstein. Ikdyž to není nějaká velká hora. Nikdo z nás tam ještě nebyl. Z původních pěti účastníků jsme jeli nakonec tři - tvrdé jádro právě založeného Lužického horského spolku: Miloš Nováček, Michal Kosina a já.



Vyjeli jsme v úterý 14. 8. dopoledne. Směr Linz a Hallstatt. Podle routeplanneru jsme měli být cca za 7 hodin na místě. Nepotvrdilo se to. I letos jsme měli zpoždění - nákup jídla, sjednání pojištění, večere a ..... zase nás stavěla policie v Rakousku. Tentokrát jen běžná noční kontrola. Do Hallstattu jsme přijeli před půlnocí. Takže jsme neviděli kde jsme a co je kolem nás. Přespali jsme venku na parkovišti. Jen Michal se kroutil v autě. Ráno 15. 8. jsme vstali přesně, jak jsme si večer řekli. Sbalili věci a před devátou začali pomalu stoupat vzhůru. Batohy byly zase těžké jako prase. Cestou jsme minuli lanovku, leč nákladní, nádherný horský potok, který tekl takovou rychlostí, že stříkal na cestu jako gejzír.

Po dvou hodinách jsme si udělali krátkou ranní pivní přestávku. Zbavili jsme se tak půl kila a šli dál na další zastávku na Tiergartenhütte (1480 m). Po dvanácté jsme byli na místě a připravili si skromný oběd. Polévka, sušené maso a müsli tyčinky. Na další Hütte, tentokráte otevřenou a s občerstvením - Wiesberghaus (1873 m) nám to podle značení mělo trvat dvě hodiny. Konečně jsme už opustili pás lesa a vystoupili do pásu kosodřeviny a skal. Otevřely se před námi obzory zatím s nejbližšími kopci. Postupně jsme si začali uvědomovat, že přenocovat tady ve výšce kolem 1800 m by nebyl problém, ale pořád jsme byli moc dole na to, abychom příští den mohli v klidu vystoupat na Dachstein. Museli jsme výš. Ale to nakonec přineslo přesvědčení, a musím říci že bylo moudré, že tady spát ve stanu nepůjde a že zůstaneme v nějaké horské chatě. Ale i Wiesberghaus byl ještě moc nízko.

Spaní měli sice levné, ale ta výška. V lageru za 9,- Euro. Pivo za 3,30 Euro. Po delším odpočinku jsme se rozhodli pokračovat dál nahoru na Simonyhütte (2203 m). Bylo jasno. Tedy jak v počasí, tak i v rozhodnutí, že nebudeme zbytečně riskovat přespání ve stanu a že zůstaneme v Simonyhütte. Ty dvě hodiny, než jsme došli nahoru, jsme to probírali ze všech stran. Podle předpovědi počasí, které jsme dostali na Wiesberghausu, mělo ve čtvrtek už začít pršet. Stan by byl vidět a nebylo se kam bezpečně schovat před případnou bouřkou. Takže časová pohoda, teď už nebylo kam spěchat. Simonyhütte na skále před námi. Času dost. Dorazili jsme po páté odpolední. Nadšeně jsme pozorovali Hallstättergletscher a celý Dachstein. Dali si zasloužené točené pivo, domluvili spaní (za 18 Euro v lageru), pozorovali okolí chaty, fotili a nakonec se váleli na slunci a probírali jak zítra.



Díky klidnému a pohodlnému spaní se nám podařilo vstát ještě před východem slunce. Stejně jsme nakonec vyrazili na Dachstein jako poslední. Ale to má určité výhody. Například aspoň vidíte kudy máte jít, co vás na cestě čeká, prošlapou vám cestu atd. Vyšli jsme v sedm 16. 8. a podle horských průvodců jsme měli být na čtyři hodiny na vrcholu Dachsteinu. Naštěstí jsme na výstup měli celé dopoledne, takže jsme nespěchali a v klidu stoupali nahoru a konečně jsme zažívali pravou horoterapii. Ta se ještě více umocňovalo na samotném ledovci. Na začátku ledovce jsme došli asi čtrnácti člennou skupinu Rakušanů a šli společně po ledovci dál. Jenže jsme byli rychlejší a po několika minutách jsme celý konvoj předhonili. Počasí bylo neskutečné. Úplně jasno s mírným jižním větrem. Po vyšlapané cestě jsme došli pod samotnou stěnu Dachsteinu, na kterém se jako mravenci hemžili lezci, směřující nahoru a dolu. A najednou při závěrečném prudkém stoupaní po ledovci pod stěnou se přes nás přehnal mrak. Slunce zmizelo, kolem mlíko. Pod stěnou jsme sundali mačky, zredukovali zátěž na jeden batoh a případně lano. Poslední překážkou byl Klettersteig. Naštěstí pro mě nebyl tak nebezpečný jako ten na Ortleru. Alespoň ze zdola se tak zdál. Opravdu. Tenhle byl úplně úžasný. Slunce se zase začalo ukazovat a my se prokousávali posledními metry stěny. Kluci vylezli nahoru jako první. Já dával cestou přednost sestupujícím a tak jsem vylezl na vrchol o pár minut později, v jedenáct padesáttři. Průvodce nelhal, necelé čtyři hodiny. Vrchol byl zcela obsazen, ale místo k odpočinku jsme si našli hned pod křížem. I letos jsem výstup zapil Svijanským Mázem přímo na vrcholu. Společně jsme hltali jedinečnou atmosféru úspěchu. Radost mírně kazilo předtuchu následujícího počasí. V době, když jsme byli na vrcholu bylo zase jasno, ale od severozápadu se nás již dotýkala mlha. Masív Dachsteinu přímo odděloval počasí. Na jihu bylo jasno a slunce pralo jako o život. Kdežto sever se úplně zatáhl. Museli jsme co nejrychleji dolů. Společné foto a hurá zpátky. Mlha začala houstnout. Protože jsme nebyli jediní, kteří začali prchat dolů, udělala se fronta a sestup trval déle než výstup. Když jsme sestoupili ze stěny zase na sníh a ledovec nebylo vidět víc jak na 5 metrů. Naštěstí je ledovec dosti široký, takže stačilo jít jen dolů a najít vyšlapanou cestu k Simonyhütte nebo záchranou vodící tyč. Cestu i tyče jsme bez problémů i v husté mlze našli a pokračovali v sestupu. Mlha zhoustla na 3 metry viditelnosti. Už to začalo být celkem nepříjemné. Konec ledovce v nedohlednu, žádný záchytný bod. Nervozita stoupala. Po chvíli bylo slyšet hlas volající o pomoc. Byla to odtržená část rakouské výpravy, která se také ztratila. Naštěstí druhá její část šla hned za námi, a tak jsme pokračovali společně dolů ikdyž nikdo přesně nevěděl, kde jsme a kam míříme. Jediné co bylo jisté, bylo to, že jsme šli pořád dolů. A to nás dosti mátlo a navíc jsme se dostali mezi ledové trhliny, které zrovna nevypadaly přívětivě. Ve chvíli se před námi objevil odtavený sněžný skútr. Kolem něj jsme šli ráno. Jenže nyní byl na jiném místě. Společně jsme usoudili, že jde o jiný, který jsme ráno při stoupání neviděli a že tedy jdeme špatným směrem. Po krátkém dohadování co dál, jsme usoudili, že nejlepší bude, když se společně navážeme na lano a půjdeme směrem nahoru, směrem ke skále. Poté jsme měli v plánu jít podél skály dolů až na samý konec ledovce a pak už pokračovat po kamenité cestě. Po navázání jsme vyrazili a pomalu a opatrně zpátky nahoru a rakouská výprava za námi. Nedošli jsme však daleko, když nám vůdce rakouské výpravy oznámil, že právě telefonicky mluvil s řidičem skútru, a že ten to během dopoledne posunul o pár metrů mimo trhlina, na kterých ráno stál. Takže jsme vlastně šli dolů správným směrem. Každému z nás se velice ulevilo. Zase jsme směřovali dolů, pomalu mezi trhlinami na ledovci, na ledu a na tající vodě. Ikdyž jsme nešli rychle, oddělili jsme se od rakouské výpravy a na konec ledovce jsme došli sami. Zavolali jsme, že jsme na konci ledovce a sundali mačky a byli rádi, že to asi nejhorší máme za sebou. Po kamenné cestě jsme už zase šli společně s Rakušany. Mlha neustoupila a tak tato část cesty byla o nepoznané okolí kolem nás pestřejší. K Simonyhütte jsme se vrátili v půl třetí. To se zase muselo oslavit. A tak jsem si rád dal stejné pivo, jaké jsme loni pili s tátou na Payerhütte - Weihenstephaner. Díky špatnému počasí se nebylo proč nadále zdržovat a tak jsme si uvařili oběd, zabalili a vyrazili dolů do Hallstattu. Cestou začalo mrholit a slabě pršet, ale přesto jsme pokračovali dolů. Po krátkých zastávkách jsme kolem půl osmé dorazili na parkoviště k autu. Umyli se v horském ledovém potoce, snědli zásoby jídla a jeli domů. Letos s krásným pocitem, že se nám podařilo zdolat vrchol. Vrchol Dachsteinu.

Petr Mader

Fotografie