Dom 2008

Dom 4545m., Walliser Alpen

Po neúspěchu v roce 2006, podnikl LHS opět návrát do Walliských Alp. Cílem bylo pokořit napodruhé Dom, šestou nejvyšší horu Alp a Evropy. Odjezd jsme tentokrát naplánovali na úplný začátek prázdnin. Odjeli jsme 30. června brzy ráno. Zase nás jelo pět: Petr Král (*65 - člen LHS od prosince 2007), Miloš Nováček (*71 - člen LHS od února 2008), Michal Kosina (*72 - zakladatel LHS), já (Petr Mader *73 - zakladatel LHS) a Vláďa Hrebiček (*77 - člen LHS od črvence 2008). Plán cesty a výstupu se nikterak neměnil od minulé cesty, jen jsme raději jeli po dálnicích. Do Randy jsme dojeli v pondělí večer a přespali vedle auta v podzemní garáži. Na úterý byl plán vyjít nad Domhütte do nadmořské výška cca 3150 m a tam založit Base camp. Středa útok na vrchol a sestup do základního tábora, ve čtvrtek sestup do Randy a odjezd domů. Počasí na tyto dny mělo být příznivé.

1. den, 30. června. Po Omylech a nedodržování domluvených postupů při minulé cestě, jsme letos byli jednotní a podařilo se nám splnit plán na pondělí - dojet večer do Randy a přespat tam.

2. den, 1. července. Protože jsme měli na výstup do základního tábora celý den, nebylo proč spěchat ani brzy vstávat. Po snídani a přípravě materiálu s sebou, jsme vyrazili v devět hodin po známé trase na Domhütte. Do základního tábora jsme pomalu dorazili v půl čtvrté. Po rozdělání stanů a přípravy na zítřek jsme již odpočívali a úžívali si nádheru kolem dokola. Naše rozjímání a pozorování však překazily valící se černé mraky. Bouřka z tepla. Okamžitě jsme odložili všechny kovové předměty mimo základní tábor, zabezpečili stany a čekali, kdy to přijde a jak silná bouřka nás čeká. Modlitby byly na místě. Po zkušenostech našich přátel není bouřka v horách nic příjemného. Nezbývalo než zalést do stanu a čekat nebo spát. Bouřka a vydatný déšť trval asi až do desáté večer.



3.den 2. července. Podle našeho plánu jsme měli budíček ve dvě ráno. Díky Bohu však už v jednu ráno bylo zase nebe čisté a plné hvězd. Ten nádherný pohled na hvězdy v horách, kde nesvítí žádné umělé světlo, kde jsou vidět tmavé obrysy okolních vrcholů, byl vám přál vidět. V dálce směrem na Milano prosvětlovaly tmavým nebem blesky, které osvětlovali nebe nad Domem.
Na vrchol jsme vyrazili ve třičtvrtě na čtyři. Připojili jsme se k průvodu deseti svítících čelovek, které vyšly z Domhütte. Postup byl stejný jako minule, po Festigletscheru do sedla Festijoch (3723 m). Ale ještě před výstupem do sedla bylo jasné že na vrchol nás pět nedorazí. Miloš cítil nevolnost a tak nás opustil a vrátil se do základního tábora. Musím říci, že ho za jeho odvahu vrátit se, obdivuju. Po přechodu Festijochu jsme pokračovali obtížnější trasou po severní stěně Domu přímo nahoru. Protože po včerejším dešti, který se v těchto výškách proměnil na sníh, byla cesta na vrchol zasněžená, a tak nezbývalo než ji vyšlapat. To zatím před námi prováděli dva Rakušané. Asi po třech hodinách jsme je vystřídali na pozici prvolezců a tak jsme byli první skupinou, která lezla severním hřebem k vrcholu. Na Dom se také dá vyjít po Normalweg směrem na Lenzjoch. Po této trase jsme se vraceli dolů. Díky novému sněhu a prudkému svahu, nedostatku kyslíku a únavě, nám ještě trvalo další dvě hodiny než jsme zdolali vrchol. Ten se nám podařili zdolat v 11:04. Protože jsme celý výstup neviděli a nevěděli, kde přesně je vrchol, na kterém je kříž, euforie se dostavila až po několika ninutách strávených na vrcholu. Protože ve stejný čas, jako jsme dorazili na vrchol my, přišli i ostatní výpravy, bylo nás v jednu dobu na stísněném vrcholu šestnáct.







Všichny výpravy společně jsme oslavili zdolání vrcholu, udělali několik snímků, zapili vším co si kdo nahoru přinesl a asi po čtyřicetipěti minutách jsme se vydali na cestu zpět. Čekalo nás prudké a dlouhé klesání, malý ale dosti namáhavý výstup zpět na Festijoch. Během dne na ledovci povolil sníh a místy se šlo měkkým rozbředlým sněhem. Takže sestup nebyl nikterak rychlý. Slunce pálilo a kolem nás na svazích padaly malé laviny sněhu a kamení. A když jsme procházeli misty, kde byly ledovcové trhliny, raději jsme zrychlili naše tempo sestupu. což už bylo někdy nad naše síly. Po slezení nebezpečného skalnatého sedla jsme se zase dostali na klidný ledovec nad naším základním táborem. Na něm jsme se již odvázali ze společného jištění a každý pokračoval v sestupu sám. Někdo šel rovnou dolu, jiný cestou doplnil potřebné zásoby vody, jiný si odskočil na veřejné wc. Do tábora přišel poslední z nás po třetí hodině. Po potřebném odpočinku, jídle, mytí ve sněhu, jsme to zabalili už po osmé. Řešili jsme jestli náhodou nesejdeme dolů do Domhütte, protože nad Zermattem opět řádila bouřka. Po demokratickém hlasování jsme ale zůstali do rána.

4. den, 3. července. Podle předpovědi počasí se ve čtvrtek mělo počasí změnit. Po slunečních dnes měla přijít studená fronta. Opravdu přišla. Mraky zatáhli oblohu a už nebylo tak teplo. Ale nám to nevadilo. Spíše naopak. Po včerejším výstupu měl každý z nás nějaké spáleniny od slunce a tak jsme uvítali, že se už numusíme přes sluncem schovávat. Dolů se však stejně nikomu nechtělo. Nedalo se nic dělat, čas vypršel. Cestou jsme se alespoň zdrželi při slézání po zajištěné cestě pod Europahütte a pak při koupání v ledovcovém potoce jako minule. Když jsme došli do Randy začalo pršet.

Byl to nádherný výstup a zážitek, sice namáhavý, ale nádherný. Usoudili jsme, že necháme čtyřtisícovky na nějaký čas být, že budou stačit vrcholy v Tirolských Alpách, v Jižních Tirolích (Wildspitze, Ortler, ...). No uvidíme. Třeba takový Breithorn.......

Petr Mader

Fotografie