LHS nabídka

Shop

Lužický horský spolek pro vás připravil moderní trička s freestyle motivem Více…

Piz Bernina 4049 m. 2011

Jak jsem jela zdolat čtyřtisícovku a nakonec z toho byla soukromá desetitisícovka…
Začalo to už loni na podzim. Rok blbec a rok životních změn. Osm let zpátky jsem jezdila na dovolený na kole. Byly krásný, ale když mám letos ten rok zvratů, proč nevyzkoušet taky úplně jinou dovolenou? Proto když přišel Michal s tím, že jedou s Pavlínkou a pár kamarádama na pěší turistiku do Alp a vzali by mě s sebou neváhala jsem ani chvilku. Bude to totiž trek v horách a taky půjdem po ledovci!! No super, nebyla jsem ani v Tatrách a pojedu rovnou do Alp. To zní slibně.
14 dnů před odjezdem Michal svolává organizační schůzku, kde se dozvím že:
a) mám odteď chodit a nejlíp i spát v botách, ve kterých tam pojedu, aby si nohy zvykly (výborně, právě jsou vedra jako prase a já místo v pantoflíčkách chodím do kanclu v kotníkových trekovkách…)
b) se mám pojistit nějakej Alpenverein za 1500,- (bože, vždyť jedeme jenom na tejden…)
c) musím vzít svoje auto, protože on ho má nabouraný (OK, sice mi vzadu něco bouchá, mám rozbitý zrcátko, zcela nevyzpytatelně někdy za jízdy vypne motor a klimatizace nechladí, ale jinak je v pořádku…)
Den odjezdu. Michal, Pavlínka a já jsme posádka prvního auta, Hréba, Luky, Pája a Fany druhýho. Domluva zní jasně. Jedeme za sebou. Jenomže Michal za to vzal a odmítá svačit, odmítá pít, odmítá se nechat vyměnit, uáááá, odmítá zastavit i na čůrání!!?… Rozdělili jsme se. Druhé auto neřídí Robocop…





Posádka č.2 nás nakonec předjela kvůli malé technické závadě za 20,- EUR a dvě hodiny zdržení v německým servisu. (Díky Aleši, příteli na telefonu, za překlad technických dat rozměru dvou A4…) a mezitím našla krásnej nocleh přímo na švýcarský střelnici. Ohromnej přístřešek, velký dubový stoly, lavice, obraz s tetřevem… Nádhera. Jen jsme si tam donesli spacáky a karimatky už tam byli policajti. Jsou tady nějací rychlí, hošíci. Slíbili jsme, že po nás nebude ráno bordel a nechali nás… Vida, jsou rychlí a ještě hodní…
Dopoledne konečně přijíždíme na parkoviště do Pontresiny. Přebalujeme batohy. Teda já už jedu sbalená z domova: 5 triček s krátkým, 5 s dlouhým, 3 mikiny, troje kalhoty, lehký a teplý spodky, sada funkčních a sada thermo ponožek. Pořádný jídlo na 5 dnů, protože když mám hlad jsem protivná, knížky, kdybych se nudila, no prostě poctivých 18 kg… vynést 700 výškových metrů do chaty Tschierva 2583 m.n.m. Cestou na radu zkušenýho Fanyho přebaluju batoh a nechávám asi 2 kg oblečení v igelitce schovaný u cesty pod kamenem. Až půjdem zpátky, tak si to vyzvednu… Jupííí. Jsme na chatě.







Den 2: POPRVÉ na ledovci, poprvé v mačkách, poprvé cepín v ruce, poprvé na laně, poprvé slaňování s prusíkem, poprvé všechno. Zážitků strašně. Nádhera.
Den 3. den „D“. Vstáváme ve 2, abychom ve 3 vyrazili. Teda to je plán, ale v 23.30 slyším z velké dálky: „Maidooo, Maidooo?? Já ji nemůžu vůbec vzbudit!“ Proč by mě musela budit, když jsem vzhůru?? Pájo, co se děje? „Nic. Strašně chrápeš!“ To nejsem já, to je Michal! Ve 2 už je ostrej budíček pro všechny podle Michalových hodinek, který by nevzbudily ani princeznu na hrášku. Ještě, že nespím od půl 12.
Dnes nás čeká přechod se všemi věcmi z Tschiervy přes vrchol Piz Berniny 4049 m. n. m. do italský chaty e Rosa 3597 m n.m. Podle dostupných informací na netu bychom měli jít cca 6 až 16 hodin podle aktuálních podmínek, zdatnosti horolezců, výstroje atd. Bude to těžkej den. To ráno je jiný. Každej se soustředí a připravuje svým způsobem. Mně přichází nádherné zprávičky z domova, které mi takhle na dálku pomáhají zvládnout všechno to nové a pro mě chvílemi těžké co prožívám. Děkuju. Moc!!







Vyrážíme. Ten den z chaty plánuje přechod asi 20 lidí. Je jasná hvězdičková noc a TEPLO! Ve 3 ráno by v Alpách nemělo být 17 stupňů? Jde se krásně. Jsme na ledovci, nasazujeme mačky, berem cepíny do ruky a pokračujem. Stoupání jako prase. Místama prej 60 stupňů, musím jít v předklonu. Batoh se mě snaží převážit. Ledovec je za námi. Skalnatej hřebínek. První sedýlko. Výhledy na celý Alpy. Vítr. Zima. Zmrzlý ruce i nohy. Rozčarování a smíření se s tím, že i po skále pokračujem v mačkách!?. Hodina čekání než ostatní poodlezou…
A teď my. Navázat na lano. První Hréba. Hledá ideální cestu, jistící body. Pak já, Pavlínka a Michal to za námi zase sbírá. Já s Pavlínkou jsme na skále a laně poprvé, nikdy jsme nelezly, nemáme techniku, jde to pomalu. A zase: Hréba, já, Pavlínka, Michal a tak pořád dokola. Jdeme na východní straně, takže sluníčko nás začíná rozehřívat, rozhlížíme se a kocháme těmi nádhernými výhledy, vyhlížíme, co nás ještě čeká. Támhle za tím hřebetem už se půjde sice podél stěny skály, ale po sněhu. Tam už to půjde. Hréba udělal první krok do sněhu a probořil se po kolena… Ježiš, ten sníh je totál změklej, odtátej od skály na 10 čísel. Slyšíme, jak pod ním zurčí voda, jak to odtává. Je jen otázkou, kdy se to po tý skále sveze dolů. I s náma. Není jiná cesta, není kde to pořádně zajistit. Nedá se použít cepín. Hréba nějaký jištění ale vždycky našel a teď nás kluci jistí oba ze dvou jistících bodů. Jeden na začátku a druhý na konci lanové délky. Jsou to hrdinové. Michal když dolejzal, tak už v podstatě jištěnej vůbec nebyl, ačkoliv se pro nás tvářili, že jo. A Hréba na začátku to samý. Abychom byly v klidu. Teď je důležitý abychom se všichni dostali do bezpečí. Soustředíme se na každej krok. O batohu na zádech vůbec nevíme. Je to nekonečný. Biancograt na dohled. Ztrácím motivaci. Hlavně proto, že si uvědomuju, že to krásný počasí hraje proti nám. Sníh bude měkčí víc a víc. Dole pod námi padá lavina… Nemáme vodu. Už lezeme 11 hodin…





























Páááni, nevěřím svým očím. Kde se to tady vzalo??? Vrtulníkový parkoviště… Sedlo Biancogratu. Biancograt je nádhernej, když jsi tam včas a nesvítí na něj celej den sluníčko. Jsi jen ty, sníh a uzoučká cestička k nebi… Teď to byl velmi dlouhej a úzkej sněhovej hřeben s velkým sklonem na všechny 4 světový strany, z nichž 3 padaj dolů a jedna vede nahoru, s odpadávajícím sněhem do údolí a s velmi roztátou pěšinkou…
A pak je tu ještě ta polemika, zda tohle jít navázanej nebo nenavázanej. O Biancogratu se říká, že když ti kamarád padá do Švýcarska, ty musíš skočit do Itálie. Nechápala jsem to, dokud jsem ten hřeben neviděla na vlastní oči. Je to tak. Nedovedu si přestavit, že by šlo ubrzdit utrhlýho kámoše pokud bys zalehl cepín na stejný straně stěny… Je to prostě strašně prudký.
Na navázání v takhle prudkým svahu jsou dva názory: Jedni tvrdí, že tohle by se navazovat nemělo, protože když ti ujede noha, pud sebezáchovy tě zmobilizuje natolik, že se pokusíš zachránit sám a s tím cepínem máš větší šanci, protože tě ostatní kámoši navázaní na laně nekontrolovaně neotáčí, jak to smýká s nima a když to nevyjde zabiješ se jen ty. A druzí říkají opak, že když jdou navázaní, že si pomůžou vzájemně, ale na takhle strmý stěně by to bylo opravdu spíš o tom, že by ten jeden strhl všechny ostatní… Tohle jsem se dozvěděla až když jsem byla v bezpečí a jsem za to ráda, protože my bychom v tu chvíli navázaní šli…







A co my? Rozhodli jsme se, že jediný rozumný řešení v danou chvíli je zavolat vrtulník. Ten tam byl asi za 15 min. a my byli za 2 minuty zpátky dole u chaty. Záchranáři byli naprosto profesionální, nebyl vůbec žádný problém, celá operace včetně sepsání nezbytných formalit s pojištěním (ono ve finále zas tak drahý nebylo) trvala zhruba půl hodiny. Ještě nás sami ujistili, že jsme udělali dobře, že jsme je zavolali z místa, které bylo jediné, kde se dalo na celém tom přechodu bezpečně přistát a že kdyby nás museli sundávat ze závěsu po jednom bylo by to daleko nebezpečnější jak pro nás, tak pro ně. Já za sebe říkám, že bych dál nešla, už bych v sobě nedokázala zmobilizovat žádnou sílu k tomu, abych mohla pokračovat dál… Chtěla a potřebovala jsem se vrátit živá a zdravá. Čeká mě přece ještě 50 + bonus… (Tohle možná všichni nepochopí, ale to nevadí.)
Druhá skupina, která šla před námi: Fany, Pája a Luko to DALA!!! Po Biankogratu, kterej šli 3 hodiny, to píšu jen pro objektivnost, je čekal ještě další daleko delší přechod přes skalnatej hřeben, vrcholová fotka z Berniny, slanění do neznáma, sněžení, vítr, mlha, Eliášovy ohně, útěk do chaty… 20 hodin adrenalinu... Ale jsou zatraceně dobří!!!
My jsme sešli do kempu, dali si konečně sprchu, nabaštili se a šli spát. Já jsem se ráno probudila s divným pocitem na rtech… Jako by nebyly moje a byly celý takový naducaný. Byla jsem jak Dolly Buster a vůbec celej obličej spíš připomínal balon… Michala dodnes tahle scénka upřímně pobaví.
Druhý den ráno jsme si naplánovali relax a výlet do St. Moritz a jak tak kluci koukali do mapy všimli si, že kousek od Pontresiny je ferrata. Jen tak z legrace to před námi prohodili a my s Pavlínkou je překvapily prohlášením, že je to super a že jdem. A byla nááádherná.

















A proč to byla má osobní desetitisícovka? Bylo to o těžkým lezení, o stresu, o pekelným soustředění, o vzájemný důvěře, ale hlavně o správným rozhodnutí. Byl to nejvyšší vrchol, a nemyslím výškově, kterýho jsem schopna dosáhnout a nebýt všech těch lidí, co tam byli se mnou a té sms podpory z domova určitě bych to nezvládla. Myslím a doufám, že už nikdy nebudu takhle riskovat, ale jsem jim vděčná za to, že jsem dostala tu důvěru a měla možnost si to vyzkoušet.
Díky Michale, Hrébo, Pavlínko, Pájo, Fany, Luko…
Celé vyprávění jsou jen mé soukromé pocity a dojmy, každý z nás kdo tam byl, to samo mohl vnímat úplně jinak.

V Novém Boru, 23.7.11
Maida




foto: Michal Kosina, více fotografií zde.