Orla Pérč - Polské Tatry 2010

Orla Pérč neboli Orlí stezka vznikla roku 1903-1906 v Polských Tatrách. Je označována za nejtěžší feratovou cestu ve střední Evropě, mix řetězů, žebříků a přelezů ve výšce 2200-2300 m.n.m. S partou nadšenců (Fany, Pája, Alex, Pepa, Anče, Filda, Ilča, Maky a já), jsme se rozhodli, že tuto adrenalinovou výzvu nenecháme osudu. Předem se objednalo ubytování na polských a slovenských chatách a vlak. Už jsme se jenom modlili, aby nám vyšlo počasí. Termín byl 27.-31.10. 2010.

První skupina Fany, Pája a já, jsme vyrazili něco po 19.00h z České Lípy krásným, leč malým japonským vozidlem značky jež jsem již zapomněl do Bělé pod Bezdězem, kde jsme nabrali další skupinu Pepu a Andulku, kteří nás uvítali výborným zdravím pokrmem. Vyložili jsme své bágly z japonského vozidla a přesedlali do většího značky Škoda, které řídil Pepa. Cesta probíhala v poklidu až na malé zakufrování v Praze a skoro pomyslného zmeškaní vlaku. Ale zdárně jsme zaparkovali a přesunuli se metrem na hlavní nádraží, kde jsme se spojili kolem 21.30 h s dalšími členy naší expedice s Alex a Maky. Odjezd vlaku byl ve 22.00 h směr Poprad, kam bychom měli dorazit v 05.30 h ráno. Vlak byl přeplněný a cesta přes noc byla úmorná, ale dobroty od každého to kompenzovali. Spalo se, jak se dalo..někdo si ustlal na sedačkách, někdo na zemi. U Ostravy se přivalil s velkým břichem jeden Slovák. Který evidentně neměl jízdenku na sezení a viděl jak mají děvčata dvě sedačky pro sebe, které jsme jim uvolnili, aby se mohla prospat, tak se tam začal tlačit. Pája ho nekompromisně odpálila, ale pupkáč se nenechal a sedal si k Maky. Vstal sem a šel zasednou místo. Pupkáč něco zabrblal a postavil se nad Páju a držel se madla nad ní. Po hodině cesty na něj padla únava a začal usínat a nebezpečně klimbat a naklánět se nad Páju. V duchu jsem si říkal, jen aby na ní nespadl, jinak jí zalehne. Stále jsem po očku kontroloval situaci a někdy se i pousmál nad komičností postoje. Slovák pak vystoupil a cesta již byla v poklidu.

Poprad nás přivítal mrazivě. Šli jsme na ranní prohlídku do města, kde na nás čekaly prázdné ulice a my jsme se kochali místní architekturou. Vrátili se na hlavní nádraží, kde jsme čekali na další poslední dva členy Fildu a Ilču, kteří měli dorazit z Ostravy. I přes jejich velké zpoždění vlaku, jsme stihli autobus, který nás dopravil po hodině a půl na polské hranice do vesničky Lysá Poľana. Cesta tímto autobusem, kdy jsme jeli snad celou cestu 50km/h a hučelo to jak v tobogánu, na mě zanechala dojem a začal jsem si vážit našich rychlých vozů. Když jsme vystoupili, přivítalo nás krásně hřející sluníčko. Zhruba půl hodiny jsme šli po asfaltové silnici, kde jsme narazili na vstup do Národního parku v polských Tatrách, kde na nás čekal ošlehaný matador v pěkném úboru a chtěl po nás peníze. Každý dal dle svého uvážení a mohli jsme pokračovat, již po značených cestách vzhůru za dobrodružstvím. Šli jsme zhruba 4h cestou necestou převážně v zalesněném prostoru. Kolem šesté večerní jsme dorazili do vytoužené polské chaty Murowaniec (1500m.n.m). Nocleh jsme měli objednaný dopředu, takže nebyl problém. Dali jsme si místní pochutiny a pomalu se přesouvali na pokoj. Chata byla krásná, ubytování a sociální zařízení na úrovni.. cca za 33zl. Uléhalo se kolem deváté i z důvodu nevyspalosti z vlaku a myšlenky těžké túry v nadcházející den.





Den „D“ pátek 29.10. 2010. Vstávalo se v pět ráno. Z chaty se vyráželo v 06.18 h, byl jeden stupeň pod nulou. Museli jsme vystoupat kolem krásného Černého jezera, do sedla Zawrat (2159m.n.m), jež bylo výchozím bodem na Orlí stezku. Dle mapy měla cesta trvat 2 hodiny, což se nám podařilo i ve sněhových podmínkách. V sedle nás přivítali kamzíci, kterým vůbec nevadila naše přítomnost a přitom jsme si dali velkou práci, ten kopec vylézt. Bylo krásné počasí a výhledy nádherné. Následovalo povinné doplnění kalorií dle libosti každého a proběhl i striptýz, kdy se převlékalo mokré oblečení. Dle mapy nás čekalo zhruba 2,5h nejkrásnějšího úseku na nejvyšší vrchol Orlí stezky Kozi Wierch (Kozí vrch 2291,2m.n.m.). Vrcholky již byly pokryty zhruba 15cm vrstvou sněhu, takže se nešlo moc pohodlně. Jedna skupina již na Malým Kozím vrchu nasazovala mačky a sedáky. První skupina vyrazila bez maček a sedáku a i díku tomu si vytvořila menší náskok. Obě skupiny se srazily u Zmarzla Przelecz (2137m.n.m.), kde i první skupina si doplnila horo výbavu. V tomto místě, kde na nás čekal první nebezpečný žebřík a jeden z mnoha štandů na Kozi Wierch, se rozhodovalo, zda Alex, která bojovala s přitažlivostí zemskou, nesestoupí k chatě únikovou cestou. Alex vnitřně zvítězila a doslova jsme se všichni společně vyšplhali na nejvyšší bod této stezky. Na vrcholku byl zasloužený odpočinek, počasí bylo nádherné a výhledy nezapomenutelné. Zde se naše skupina rozdělila na dvě skupiny. Protože jsme tento úsek místo plánovaných 2,5 h dle mapy zvládly za 5 h a čekaly nás ještě dvě třetiny cesty, se Ti co se necítili na další etapu, rozhodli sestoupit na chatu Pěti polských ples a druhá skupina (Fany, Pája, Maky a já), se rozhodli projít stezku celou. Času bylo málo a tak skupina „B“, dle Alex vyrazila na další zdolávání této nádherné stezky. Cesta od Kozia Przeleczu až po Granáty probíhala v celku rychle i díku tomu, že na nás čekalo minimum překážek. Sněhu bylo na vrcholcích dostatek a někteří toho využili i k 30m sjezdu po zadku. V tomto úseku jsme dohnali dva chlapíky, na které jsme narazili na začátku naší cesty v sedle Zawrat. Na vrcholu Granátu jsme s nimi prohodili pár slov, dali nám pár rad a mašírovali jsme si to dál. Proběhla ještě jedna pauza na svačinu a už jsme se ničím nezdržovali, páč nás čas tlačil a slunko nám nebezpečně rychle ubíralo světlo. Od Granátů po Przelecz Krzyžne (konec stezky), na nás čekalo ještě pár šťavnatých chvil v podobě výživného přelezu (kroku) nad hlubokou propastí, kdy máte pod sebou několika set metrový sráz a řetěz ve volném prostoru. Neskutečných ani nevím kolik, úmorných výšlapů a sestupů již s čelovkama, než jsme dorazili na rozcestí kolem půl sedmé. Po sestupovém malém bloudění jsme dorazili na chatu něco po půl deváté a ještě si stihli dát polévku a něco k pití. Pomalu jsem se přesouvali na pokoj a ukládali ke spánku. Chata opět solidní, jen snad dvě sprchy byly na tak velkou kapacitu málo. Na pokoji to vypadalo jak v tanku, ale hlavně že bylo teplíčko. Celá trasa trvala 14,5 h.









Ráno byl budíček posunut o hodinu později. Posnídali jsme a vyráželi kolem půl osmé. Počasí bylo slunečné a šlo se hezky. Překonali jsme dva hřebeny a zhruba za 2 h jsme dorazili k chatě Mořské oko. Opět nás nezklamala svou architekturou a každý ke své spokojenosti doplnil kalorie dle svého a utratil poslední zlotý. Kolem desaté jsme vyrazili kolem jezera Mořské oko a zhruba za hodinu dorazili k Černému jezeru pod Rysy. Dle zpráv od kamarádů nás měl čekat jeden z nejtěžších úseků a pověsti se potvrdily. Zpočátku se šlo po vyšlapané cestě, která se postupně díky nárazovému větru ztrácela v nedohlednu, takže přišlo na řadu fyzicky náročné prošlapávání. Vítr foukal někdy tak, že byl problém zvednout hlavu a kouknout se na směr cesty, ihned jsme dostali ledovou facku v podobě zmrzlého poprašku. Zhruba uprostřed cesty nás čekalo překonání nepříjemného úseku v podobě ledů, ale s velkým úsilím jsme úspěšně za pomocí cepínů a někteří i s jednou mačkou na noze zvládli. Z Rysů sestupovala skupina lidí, takže jsme měli trošku štěstí, kdy nám ukázala směr. Těsně pod řetězy si každý nandal sedák, foukal nepříjemný vítr, který některým zoceloval trpělivost a koordinaci při nasazování sedáku přes mačky. Na vrchol Rysů nás čekal zhruba 100 m úsek přes řetězy a nepříjemný vítr. Příroda nám nedala nic zadarmo, o to více jsme si vychutnávali pocit na vrcholu Rysů, na který jsme dorazili zhruba kolem půl třetí. Na chatu pod Rysy, jejíž část letos smetla lavina, jsme dorazili něco po třetí a za odměnu se nechali zlákat místními pochutinami….. kapustnicovou polévkou s výborným chlebem a vynikajícím bylinkovým čajem. Kolem čtvrté jsme vyráželi do Popradského plesa na električku, která nás měla dovézt do Dolního Smokovce do chaty Valaška. Na zástavku jsme dorazili z předstihem. Tam jsme i romanticky povečeřeli v kruhu při svíčkách. Električka nás dovezla před osmou do Smokovce a zhruba za 10 min nás už vítali na chatě. Po ubytování jsme se přesunuli do sauny. Byl to balzám na tělo i duši. Večer jsme si sedli do restaurace. Místní Šariš a výborná spišská hruškovice nám některým pročistila dobře játra. Únava po sauně i celodenním výletě se projevovala a každý se postupně vzdaloval do svých brlohů. Ráno jsme našli vzkaz od Fildy a Ilči, kteří již odjeli dříve směr Ostrava.









Ráno nastala příjemná změna času, takže jsme si o hodinu přispali a hurá na električku, která nás dovezla do Popradu do místa, kde jsme po našem příjezdu obdivovali v ranních hodinách Tatry. Měli jsme zhruba 1,5 h čas, takže jsme si šli do Billy pro snídani a spokojeně si jí vychutnávali s pohledem na krásné Tatry. Vlak odjížděl něco před desátou a v Praze jsme byli kolem páté. Nastalo rozloučení s Alex a Maky. Přesun k autu a odjezd do Bělé pod Bezdězem. Tam přestup do japonského vozidla a hurá směr Česká Lípa a Nový Bor. Byl to výlet ze „vším všudy“… přálo počasí, výborná parta, ve zdraví všichni přežili a v neposlední řadě mnoho zážitků a prožitků. No a „votom to přecí jéé“.

Hréba

LHS nabídka

Shop

Lužický horský spolek pro vás připravil moderní trička s freestyle motivem Více…