Lužické 7stovky 2010

Pěšky, v zimě, na dvakrát… 30.-31. ledna

Dvacetdva celkem. Z toho sedm lyžařů. Tak tolik se letos rozhodlo lidí pokořit všech deset 700. metrových vrcholů Lužických hor. Nálada i plány byly vzkutku natěšené a musím zpětně říci, že i dost přehnané.
Oproti loňsku nám totiž napadl čerstvý prašan, který dokonale zakryl poslední zbytky prošlapaných turistických cest. Když jsme brzy ráno vyrazili z Krompachu, kam nás odvezl náš věrný přítel a hostinský Míra, cesta na vrchol první sedmistovky Hvozdu se zdála být v pohodě a zatím nic moc nenasvědčovalo tomu, že by se naše snahy dosáhnout sobotního dne sedmi vrcholů něčím překazily. Jak jsme se mýlili... Začalo to už tím, že se nikomu, což je divné, když většina osazenstva patnáctičlenného družstva byli muži, nechtělo vracet přes Krompach a zastavit se na připravené občerstvení (myslí se Svijany) a dál pokračovat po silnici do Dolní Světlé. Ale to néééé. Prý je to delší. Tak jsme tedy netrhali partu hned na začátku a společně jsme vyrazili přes Valy ke hranicím k Plešivci a k Falkensteinu, kolem Brazilky na hranici ve Waltersdorfu pod Luž. To co projedete v létě na kole za tak 20 minut, pěšky za pěknou hodinku, jsme teď po kolena ve sněhu šli přes dvě hodiny. Mnohým po cestě už mrzly úsměvy a bylo jasné, že sedm vrcholů dneska nedáme. Omlouvám se tedy všem, kteří sledovali naše animované novoroční přání a věřili, že to "s námi dají"... Na hranicích ve Waltersdorfu jsme se již rpzdělili. Deset jich mířilo na Myslivny na oběd. Pět (mezi nimi i já) jsme hned pokračovali dál. Na teprve druhý vrchol - Luž. Ve 12.45 jsme na nejvyšším vrcholu Lužických hor. Fouká jako sviň a po včech čtyřech padáme dolů po sjezdovce z Luže a míříme po hřebeni na Weberberg. Cestou odpočíváme v Schützhütte a na Weberberg se doslova doplazíme ve sněhu po pás v půl 3. Sen o sedmi vrcholem, o kterých mluvil Michal se rozplynul. Pavlu, Irču, Petra ani Michala jsem už nedokázal přesvědčit, abychom se alespoň pkusili o Pěnkavčí. Michal byl sice nalomenej, ale neprask. Pěnkavčí vrch jsme podešli po zasněžené asfaltce. Tak krásně to tady jezdí na kole. Hmmmm. Ach jo. Na Bouřný, vysněný sedmý vrchol, jsme na Šébru jen ukazovali směrem někam do lesa. Je 16.15, po krajnici hlavní silnice pádíme dolů na Pražskou cestu a pak nahoru na Jedlovou. Je ale ještě tak daleko. Máme štěstí, cesta je projetá autem, nejde se nám tak blbě jako doposud. Už jdeme každý sám. Jsme nad 600 m.n.m. Tady už jede každý za sebe. Vidina teplé hospody, čaj, pivo, jídlo nás žene z posledního na vrchol. Za tmy po šesté je naše pětice na Jedlové. Začínají orgie: piva, čaje, super borůvkové koláče, horké brusinky, bramboráky,... Celé tři hodiny netrpělivě čekáme na další partu. Ti se začínají trousit po deváté večer a poslední přichází kolem desáté. Nikdo z nich nemluví. Jejich strašlivé zážitky se jim vryly hluboko do tváří. Konečně se dozvídáme, že dali Pěnkavčí. Vypustili tam prý málem duše. Ani pro takové zkušené horaly jakými Kučis a Sitič jsou nebylo ražení cesty nahoru po pás ve sněhu nic příjemným. A to v partě měli čtyři holky. Nakonec jsme se všichni shodli na tom, že zítra končíme a že sjedeme vlakem do Svoru a vylezeme jen Klíč. Kolem jedenácté večer se nám konečně ozvala lyžařská parta. Zkončili nakonec v Lužické boudě na Myslivnách.
Ráno východ slunce na rozhledně, dlouhá a vydatná snídaně a na jedenáctou na vlak do Svoru. Na Klíč nás jde už jen osm. Je tolik sněhu, že se už nejde ani po vyznačených cestách. Po velkém pikniku na vrcholu se loučíme a každý mizí jiným směrem dolů. Domů.
Lyžaři jsou ještě na cestě. Počasí bylo super. Celý to bylo super. Už zazněli hlasy, že až povolí sníh, že se to pokusíme na jaře znovu. Těším se. Lužický jsou jedinečný.
Petr Mader

Hvozd, 8:31
První vrchol
Hvozd
U Plešivce
U Falkensteinu Luž, 11:34
Luž, 12:49 Weberberg, 14:31
Jedlová Klíč

Bylo nás 7. Tomáš, Petr, Stefan, Honza, Filip, Fany a já. Rozhodli jsme se dát všechny 7stovky na běžkách. Počasí tomu přálo.
V 7.30h jsme měli sraz na náměstí v Boru. Potom jsme se nechali dovést na Tannenberg, kde jsme měli sraz s druhou partou od Tomáše Sochy. Po přivítání jsme kolem osmé hodiny začali směřovat k prvnímu vrcholu. Kopírovali jsem lesní cestu, která vedla zpočátku smrkovým lesem a potom bukovým, kdy jsem si museli prošlapávat cestu v hlubokém sněhu. Po krátkých úsecích jsme se střídali a přes urostlé buky nás vítalo ranní sluníčko. Vrchol Malého Buku byl zdolán za necelých 50min. Krásný sjezd byl třešnička ve vydřené stopě a některé pády uvolňovaly ústa na mnoha tvářích.
Vrátili jsme se na silnici a pokračovali směrem ke Klíči. S běžkami to šlo k dolnímu rozcestníku dobře a potom to už bylo na koordinaci každého z nás. Vrcholu jsme dosáhli v 10.07h. Krásné výhledy byly balzámem. Něco málo jsme snědli, probrali trasu a směřovali k Velkému Buku přes modrou značku. Sjíždět Klíč na běžkách byl vzrušující zážitek.
Stopa na Velký Buk nebyla prošláplá, tak se muselo razit. Dostali jsme se k vodárně na svorskou cestu, která už byla trochu projetá, tak se dobře jelo. Ve stoupání jsme potkali první běžkaře z NDR a ti když viděli, že mají projetou trasu, tak si mohli držky utrhnout a z toho záchvatu první ve stopě nevybral pravotočivou zatáčku a švihnul to mezi smrčky a to jsme se mohli potrhat zase my :-)). Odbočili jsme vpravo z Falknovské cesty a směřovali na bod, kde jsme se měli odpojit od cesty a razit si cestu v čerstvém hlubokém sněhu. Potkali jsme větší tlupu českých důchodců a jedna stařenka zvolala, jestli nejsme z LHS a my na to, že ano, a volali jsme na ni, jestli nechce jet s námi, ..odvětila jen, že toho má plné kecky, ale já viděl na jejich nohou běžkařské boty, tak nevím, kde byla chyba :-)). Dál jsme odbočili po lesní cestě k vrcholu a po uvolněné atmosféře nám koutky pomalinku zatuhávaly. Zpětně musím říct, že to byl jeden z nejtěžších výstupů i sjezdů. Vrchol byl zdolán ve 12.25h. Oběd byl zasloužený…klobása Jánošík, proložené chleby s něčím, tatranky, alpský rum, který vezl Rum (Honza), v originál big velký flašce. 80% nás zahřál tak, že jsme na chvíli ztratili orientaci a sjezd byl o to zajímavější, chtěli jsme se napojit na modrou, ale sjeli jsme více vpravo, přesto kličky mezi smrčinami byly nezapomenutelné. Chvilku jsme i romanticky bloudili, ale potom jsme narazili na cestu, která nás navedla na modrou…jj někdo zvolal, modrá je dobrá.
Přes Novou huť jsme směřovali na Bouřný. Sice nejmenší 7stovkový kopec, ale patřil mezi nejnáročnější kopce i díky tomu, že jsme zvolili „direct cestu“ přímo výsečí. Stefan(americký učitel na ZŠ Polevsko), si tuto trasu vychutnal až skoro k vrcholu, kdy se bořil v některých úsecích skoro po pás ve strmé rovině? ve sněhu. Dorazili jsme na eventuelní vrchol a nemohli jsme najít nivelační tyč, až po chvíli zavolal Tomáš, že jí má, ale mohylka s nápisem a výškou nikde. Začalo se hrabat a stále nic, až Filip našel ten vytoužený hrb a po zásluze se na něm usadil a posilnil se něčím určitě dobrým. Vrchol byl dobyt v čase 14.29h. Naštěstí jsme po chvilkovém hledání cesty dolů trefili správný směr a napojili se na žlutou značku, kterou krásně protahují cvikovští kluci. Tam jsme se rozloučili s Honzou, Fanym a Filipem, kteří mašírovali směr Jedlová na vlak a dom do Boru. Byli nám oporou v prošlapávání i vytváření dobré nálady. Tomáš, Petr, Stefan a já jsme se vydali na druhou stranu směrem na Luž. U pomníku svatého Jána jsme odbočili doleva a směřovali do České hospody na něco teplého. Po zralém uvážení se rozhodlo, že se přespí na Lužické boudě a po průměrné zelňačce, výborné plzničce a palačince, jsme v 16.15h vyráželi na Hvozd.
Minuli jsme Starou hospodu a po pár metrech jsme se napojili na červenou směřující přes luky a háje. Nandáváme čelovky a mašírujeme si to ponurým a tmavým lesem. Za nějaký čas se před námi rozprostřela veliká louka, kde na nás mocně koukal osvícený Hvozd, jak nějaká nedobytná hora a přitom byl ještě vidět krásný úplněk.Vyrazili jsme tedy směrem k silnici, aniž bychom potkali značku, která by nám pomohla se proplést mezi domy, ale bystrý zrak Tomáše, který zpozoroval na dobrých 30m značku na sloupu, nás vysvobodil. Tomáš musel jíst hodně mrkvičky, protože všichni jsme viděli značku snad až po 15m. Dorazili jsme na silnici a valili to stále po červené až na Hvozd. Vrchol byl zdolán v 18.58h. Něco málo jsme pojedli a popili v závětří budovy, oblékli na sebe vše co jsme měli a šupem po sáňkařské dráze dolů. Tedy Tomáš z Petrem, já byl tak promrzlý, že jsem zvolil radši běh i díky tomu, že jsem už necítil nohy a braly mě při brzdění mírné křeče, Stefan se ke mně přidal. Pomohlo to, ale lepší by byl určitě alpský rum od Ruma :-)).
Chvíli jsme kopírovali hranici, kdy jsme trochu bloudili a né a né Jánské kameny najít. Za to jsme se svezli po sjezdovce, kdy si určitě každý udělal rekord v rychlosti střemhlav :-)). Po krásně upravených tratích jsme dorazili až na silnici mezi Valy a Jonsdorf, kde jsme se ptali mocně posilněného německého občana českým pivem, kudy na Luž. Po chvíli debaty, jsme to vzdali a dali na selský rozum dle mapy a valili směr Luž. Sjezdy v lese s čelovkou byli adrenalinové i z toho důvodu, že moc dopředu nesvítila a některé úhybné manévry doleva či doprava byli na hraně pádu. Vyjeli jsme z lesíka a narazili na silnici, po zvažování dali doleva a přišli ke stavení, kde cesta skončila. Bylo tam zaparkované auto, Tomáš očistil značku a zjistili jsme, že jsme v Čechách. Vrátili jsme se a sjeli na rozcestí, kde jsme se vydali po panelce kolem Brazilky k Lužické boudě. 1km pod boudou jsem se odpojil, abych šel zajistit nocleh, protože jsme nevěděli v kolik zavírají. Dorazil jsem ve 21.50h. Úžasný pohled stoupat v kopci a vidět v dáli nápis Svijany, příjemný to motivační motor :-)). Kluci dorazili 10min po mě celí šťastní. Stefan se odpojil a šel na parkoviště, kde na něj čekala přítelkyně. Kluci my říkali, že v kopci vypustil hlášku, že ho už nebaví celý den píchat, tak si to máme přebrat každý sám :-)). Zbyli jsme už jen tři. Tomáš s Petrem nešli ani do pokoje, ale rovnou do hospody, kdy si Tomáš objednal jedno černé, jedno světlé piwko a půllitru kofoly :-)). Teplá česnečka hřála a i jiné pochutiny byly v žaludku příjemné (pečené koleno…). Po 23.00h jsme postupně uléhali a pokoušeli se usnout i přes řvoucí rádio dole v kuchyni. První den cca 33km za 14hodin.

Jedličná, 7:50
Na Malý Buk
Malý Buk, 8:48
Klíč, 10:17 Hvozd, 19:00
Luž, 9:32 Weberberg, 10:18
Pěnkavčí vrch, 11:46 Jedlová, 13:36

Ráno budíček v 7.30h, pomalu balíme a zjišťujeme co nám neuschlo. Přesun v 8h na snídani, která byla v ceně(250kč), čekal nás obložený talíř, čaj a kávička. Po vydatné snídani, kdy jsme už nemohli, řekl Tomáš, že to tu nemůžeme nechat, tak jsme se ještě naládovali a šli dobalit. Zjistit, že nemáte vyschlé boty bylo flustrující, ale našel jsem pár kapesníčků a pokusil se je vytřít, trochu to pomohlo. Kluci na tom byli postejnu. Kolem 9h jsme vyráželi na královnu všech 7stovek „Luž“. Výstup byl v pohodě a kolem půl 10 jsme dorazili na vrchol. Bylo poměrně dobře vidět. Sjeli jsme na německou stranu, kde byla slyšet z lampionu u sjezdovky muzika a pelášili po modré na sedmý vrchol Weberberg, kterého jsme dosáhli v čase 10.16h. Svítilo krásně sluníčko a nálada byla výborná.
Po zakreslení jsme to střihli kolem oplocenky kolmo dolů s mírnými zatáčkami :-)) na Úhlířskou cestu, odkud byla vidět krásně Jedlová, pak na Pěnkavčí silničku a po ní skoro až ke skalce Granát, kdy jsme zvolili naší oblíbenou „direct cestu“. Po pravdě se mi do toho už nechtělo, zmrzlé nohy, boření ve sněhu po pás, ale nezdolný Tomáš se už brodil a vyšlapával cestu. Zhruba po půl hodině jsme narazili na prošláplou cestu, to byl balzám, tvrdý povrch, docela široká a vedla až na vrchol. Když jsme dorazili k nivelační tyči, tak nám to tam připadalo jak kdyby tam byla prasata, ale po chvíli jsme zjistili, že tam byl Kučis a spol. a hledali mohylku. I my jsme jí nemohli najít, tak jsem volal příteli na telefonu, ale bohužel a tak to zkusil Tomáš a podařilo se. Bylo vidět opravdu jen kousíček vršku, vypadalo to jako zapadlý klacek, šťastni jsme obkreslili nápis, posilnili se čokoládou a čajem a valili dolů. Kluci na běžkách a já radši pěšky v stopách Kúčisovy party. Dostali se na stopu a pelášili na Stožecké sedlo, kde na nás čekala Tomášova manželka Petra. Po uvítání jsme se přesouvali po silnici na žlutou směrem k Jedlové zastávce. Tam poprvé na mě dolehla menší krize, kdy jsem zpočátku odmítal od Petry výborný čaj a buchtu, ale po chvíli to bylo ok a já si vychutnával tyto pochutiny. Opět strmý sjezd a napojení na zelenou směrem na rozhlednu Jedlová. Na vrchol jsme dorazili kolem 13.30h, kde jsme ještě hledali, než jsme zavítali do hospody, nápis z výškou u pomníku. Po chvíli hledání jsme to promrzlí vzdali a šli na něco teplého. Po otevření dveří na nás výčepní hlásí, jestli jsme tady neměli být už včera :-)). Po zelňačce a půllitru kofoly či piwka vyrážíme kolem čtvrt na tři na Studenec, poslední kopec. A jak jinak než sjezdem a hned po sjezdovce, to bylo něco pro mě. Když jsem zjistil, že se musím trefit do mezery mezi lyžaře, kteří směřovali po kopci vzhůru na lanovce, tak se mi postavilo snad všechno na těle :-)).
Dojeli jsme až k trati a po Okružní cestě kolem Velké Tisové si to namířili na Křížový Buk. Jelo se nádherně, stopa byla výborná, nohy jsem už necítil, ale „šlapalo“ se mi dobře a jen při prudkém pohybu mi nějaký úpon či sval dal vědět, že mě něco nese. Na Křížák jsme dorazili v 15.45h. Tam se s námi rozloučil Petr s Petrou a jeli směr Mlýny, Kytlice, Polevsko.
Zbyli jsme už jen dva. Já s Tomášem vyrážíme po červené na Studenec. Cesta byla prošláplá, takže se jelo dobře. Pod Studencem jsme si to namířili přímo k lesu, kde jsme zahrabali běžky a čekal nás poslední 1km. Celou dobu jsme ho prokecali, až skoro zapomněli odpočítávat poslední kroky. Po vítězném hlaholu cca v 17.00h, jsme začali hledat štítek, kdy nám opět pomohl přítel na telefonu. Po obkreslení a dopití poslední čaje jsme promrzlí scházeli dolů. Mé popruhy na batohu byli tak ztuhlé, že jsem je cítil ještě pod kopcem. Měl jsem ještě tak zmrzlé ruce, že jsem vyhrabával běžky ze sněhu hůlkami. Nasadili jsme čelovky a pelášili posledních, aniž bychom to věděli, 3,5km na Křížový Buk. Tam na nás už čekala Petra s autem. V 17.58h slavnostní přípitek, který pro nás přichystala Petra. Usedám do auta a za půl hodiny jsem doma, dávám si teplou sprchu a říkám si, kdo vymyslel ohřev vody byl génius. Suma sumárum najeto a nachozeno 65,5km.
Akce byla povedená! Příroda „mocná to květena“ nám přála, až na pár „cm“ sněhu navíc :-)), parta byla výborná a prožitky hluboké…myslím si, že každý z nás si na chvilku sáhl na dno….no a o tom to přeci je :-))! Těším se na příští ro(ční)k a nadšence!
Hréba.

LHS nabídka

Shop

Lužický horský spolek pro vás připravil moderní trička s freestyle motivem Více…