Loupežnická jeskyně v Labském údolí

„Zápočet“ z Loupežnické jeskyně ze dne 28. 12. 2009

Už v loni tuto speleologickou výpravu někdo velmi věrně popsal…Nenapadlo mě, že za rok o ní budu zde psát i já… Letos nás jelo osmnáct dospělých a tři děti. Šestnáct sestoupilo „dolů“, z toho jeden chlapec, Matouš Kosina.
Začnu od konce. Zápočet jsme „dostali“ od Vládi všichni, někteří s odřenými koleny, to mluvím o sobě…ale, ostatních kolena jsem neviděla, tak nevím…
Stojím poprvé ve svém životě v prosinci u ohně. Hřeji se a nemůžu ani mluvit. Byl to tak silný zážitek…Poslouchám ostatní, jak popisují své pocity z podzemí, někteří se smějí, jiní mlčí jako já…malá Maruška si bere ode mě oříšek.
V životě přijdou chvíle, kdy i skokem do neznáma něco začíná…Byla to pro mě výzva, která přišla, která se už nemusela opakovat. Něco jako těžce získaný zápočet z potápění, když neumíš moc plavat…
Takže, když jsem se ocitla v leže uvnitř úzké chodby, kterou začínala naše cesta dolů do jeskyně, přešel mě humor. Zvlášť, když i pánové, zkušení to horolezci, co se plazili za mnou, začali povídat něco o možnosti ještě se vrátit. Ano, představy se většinou neshodují s realitou…Ale na začátku to šlo moc dobře a celkem rychle a tak jsem přestala mít strach. Navíc vědomí, že nejsem dole sama mi dodávalo odvahu. Když už jsem myslela, že to nejhorší máme za sebou, přišlo ještě něco daleko těžšího. Bylo to jako ze života… Častokrát jsem uvízla, nevěděla jak dál a vždycky se jako zázrakem objevila čísi ruka, vždycky se bylo o koho opřít a to doslova. Nebýt pomoci ostatních, nikdy bych to sama nedokázala. Zcela určitě jsem byla nejslabším článkem šestnácti-členného řetězu odvážlivců, kteří se pár dní po Štědrém dnu rozhodli rozloučit se se starým rokem dvouhodinovým prolézáním „peklem“. Sáhla jsem si tam až na dno svých fyzických i psychických sil. Věděla jsem však, že musím jít dál, neboť tam za mnou čekají ostatní, věděla jsem, že musím ven na světlo, které bylo v tu chvíli pro mě symbolem přicházejícího nového roku, „nového života“. Na světlo jsem vylezla s několika modřinami, špinavá jak čert, s pískem v očích, ale to poznání sama sebe za to stálo. Bylo to jako probuzení se z těžkého snu do slunečného rána. Těch myšlenek, které mi pak „nahoře“ šly hlavou. Nechala jsem tam dole strach i nerozhodnost a nakonec i má vůle k životu se ukázala být v těchto extrémních podmínkách dosti silná.
Je to tak. Když si člověk v životě myslí, že už to dál nejde, jde to! Teď o něco líp odhazuji malicherné věci… Děkuji Vláďovi a všem, kteří tam dole byli se mnou. Děkuji těm, kteří na nás čekali nahoře u ohně. Tak hezký nový rok!
Irča

LHS

Kontakt

Lužický horský spolek
473 01 Radvanec 3
IČ: 28554221