Walliské Alpy - Švýcarsko 2006

Dříve než jsme založili Lužický horský spolek, podnikla stejná parta lidí několik cest do hor.
Po několika variantách se nakonec vybrali - Dom 4545 m.n.m. Odjezd 7. 8. 06 odpoledne. Jelo nás pět: Petr Král (*65 - člen LHS od prosince 2007), Miloš Nováček (*71 - člen LHS od února 2008), Milan svoboda (*71), Michal Kosina (*72 - zakladatel LHS) a já (Petr Mader *73 - zakladatel LHS) jako nejmladší a nejnezkušenější. Plán cesty a výstupu byl následující: v pondělí v 16 hodin odjezd z Nového Boru směr Česká Lípa, Mělník, Slaný, Praha, Rozvadov, Regensburg, München, Lindau, Bregenz, St. Margrethen, St. Gallen, Rapperswil. V těchto končinách jsme chtěli na pár hodin spát a brzy ráno pokračovat v cestě na Brig, Visp a do vesnice Randa 1409 m.n.m. Odtud s narvanými batohy vzhůru na Domhütte 2936 m.n.m. a ve výšce kolem 3000 jsme se měli utábořit. Následující den, tedy ve středu v brzkých ranních hodinách jsme měli vystoupat po ledovci na Dom, a kolem poledne zpět dolů ke stanům, přespat a ve čtvrtek ráno sejít do Randy a hurá domů.

1. den, 7. srpna. Plán cesty a výstupu byl následující: v pondělí v 16 hodin odjezd z Nového Boru směr Česká Lípa, Mělník, Slaný, Praha, Rozvadov, Regensburg, München, Lindau, Bregenz, St. Margrethen, St. Gallen, Rapperswil. V těchto končinách jsme chtěli na pár hodin spát a brzy ráno pokračovat v cestě na Brig, Visp a do vesnice Randa 1409 m.n.m. Odtud s narvanými batohy vzhůru na Domhütte 2936 m.n.m. a ve výšce kolem 3000 jsme se měli utábořit. Následující den, tedy ve středu v brzkých ranních hodinách jsme měli vystoupat po ledovci na Dom, a kolem poledne zpět dolů ke stanům, přespat a ve čtvrtek ráno sejít do Randy a hurá domů. Plán to byl vskutku dobrý a do detailů promyšlený. Ovšem jediné co se skutečně přesně povedlo naplnit, byl pouze odjezd z Nového Boru. Pak už se to vezlo. První zdržení Česká Lípa. Petr neměl cestovní připojištění a Miloš chtěl do Švýcarska jen s občankou. Takže jeden šel do pojišťovny a druhý domů pro cestovní pas. Po hodině čekání jsme tady vyjeli. Ovšem cestou se zjistilo, že Milošům pas je už 18 měsíců neplatný!!! To tedy znamenalo, že rakousko-švýcarskou hranici musí projít mimo hraniční přechod. Mapy jsme měli, a tak se připravoval plán ilegálního přechodu z EU do Švýcarska. Podle mých osobních zkušeností totiž Švýcaři na hranicích strašně pruděj a dávat jim propadlý pas nebo jen občanku předem nemělo smysl. Navíc Miloše jsme měli jako našeho horského vůdce, takže jsme ho nutně potřebovali s sebou. Plán přechodu byl připraven. Blížili jsme se k Rozvadovu. Asi 50 km před hranicí mě napadla velice odvážná myšlenka, zeptat se Miloše, jak vypadá jeho občanka, se kterou chtěl legálně vstoupit na uzemí Německa. V duchu jsme se obával toho nejhoršího, že to bude občanka, které před pár týdny úředníci znemožnili vstup do EU. Chachááá. Byla to ona. Na řadu musel přijít plán B. Tedy i přechod do Německa mimo hraniční přechod. Zamířili jsme proto na starý rozvadovský přechod mimo dálnici, tam jsme Miloše vysadili a dohodli se, kde na něj budeme na druhé straně čekat. Sami jsme přes hranici přejeli bez kontroly. Sjeli jsme z hlavní silnice na cestu k lesu mezi poli a čekali. Při čekání na Miloše nás míjelo několik aut a běžec, dali jsme si něco k jídlu a procházeli se kolem a typovali, odkud Miloš přijde. A zrovna když se Miloš před námi ukázal, projíždělo kolem nás velice pomalu auto se dvěma důchodci. A za chvíli se zase pomalu vracelo. Nastoupili jsme všichni do auta a jeli dál s uspokojivým pocitem, že všechno proběhlo hladce jsme pokračovali v cestě. Další neplánovaná změna přišla při odbočování u Regensburgu na München. Netrefili jsme se a jeli směrem na Nürnberg. Což v podstatě ani nevadilo, protože i tak je to stejně daleko do Lindau jako přes München. Raději jsme však u jednoho odpočívadla zastavili, abychom se podívali do mapy a přesně určili, kudy dál. Než jsme se však dokázali zorientovat v mapě, rozsvítil se za námi modrý maják. Petr v domnění, že překážíme v cestě, ještě pár metrů popojel. A najednou ke dveřím přiskočil policista s namířenou pistolí a mířil do okénka na řidiče a křičel, aby zastavil a položil ruce na palubní desku. V tu samou chvíli nás zablokovali dvě Audi a vyskákalo osm policistů v civilu s pistolemi v ruce a vzadu to jistil ještě jeden se samopalem. Nastal zmatek a zděšení, co se děje. Chtěli po nás pasy a papíry od auta. Stále si nás přepočítávali a naše pasy taky, a pořád chtěli, aby vystoupil ten co měl být navíc. Eins, zwei, drei, vier.... a pátý měl vystoupit. Jenže měli pět pasů. My jim dali všechny, tedy i ten Milošův propadlý. Tak znovu: eins, zwei, drei, vier, fünf.... tak ten šestý z auta ven. Ten tam ale nebyl. Tak začali prohledávat auto. Nechali si otevřít zadní dveře a nic. Jen se na ně vyvalily batohy, boty a další krámy. My jsme stále byli celý zkoprnělý, ale už nám to připadalo k smíchu, jak se stále nemohli dopočítat. Nakonec napětí povolilo, vše se vysvětlilo s tím, že dostali hlášku o přechodu hranice a že ten údajný jedinec nastoupil do auta, a že jich bylo pět nebo šest. Audiny odjeli a my jsme ještě s uniformovanými policisty sepisovali naše adresy, pak jsme se rozloučili a plný adrenalinu jeli dál a přemýšleli o tom, co nás bude čekat na hranicích ve Švýcarsku. Před druhou hodinou ranní jsme dojeli na hranice s Rakouskem do Bregenz. Bohužel jsme ještě v Německu nesjeli z dálnice do Lindau a vjeli jsme do Bragenz dálničním tunelem. Tím jsme si koledovali o tučnou pokutu, protože jsme zase neměli rakouskou silniční známku. Ale podařilo se nám projet a vjet do města a pak hned na hranice do Höchst (A) /St. Margrethen (CH). Na přechodu jsme z auta ukázali všechny pasy a dostali jsme pokyn, že můžeme jet dál. Takže plán přechodu A se neuskutečnil a my už byli v pohodě a jeli směr St. Gallen a vnitrozemí Švýcarska. Před městem LIchtensteig jsme to zapíchli a dali spánek. Já s Petrem v autě, kluci venku.

2. den, 8.srpna. Budíček měl být po šesté ranní, ale nebyl. Vstali jsme až před devátou. A další zdržení jsme nabrali neplánovaným průjezdem gotthardským tunelem a následným stoupáním přes sedlo Passo della Novena 2478 m.n.m., abychom se dostali zpátky a silnici vedoucí do Brigu a do Zermattu. Do Randy jsme nakonec dorazili až po půl třetí a po sbalení všech potřebných věcí, jídle, jsme na Domhütte vyrazili v půl páté. Čekalo nás prudké stoupání a podle ukazatelů po cestě, 4,5 hodiny do cíle. Po 2,5 hodinách jsme minuli Europahütte 2220 m.n.m. a měli toho všichni „plný kecky“. Aspoň já ano. Poprvé v horách, „batoh těžkej jak prase“, horko, žízeň, únava. A to nás čekaly ještě dvě hodiny stoupání a přes ferrata. Šílenost. Už teď se mnou batoh potácel sem a tam a ještě přes ferrata! Rozhodli jsme se zůstat a pokračovat ráno. Rozbalili jsme stany na pěkném krytém místě a po malém občerstvení jsem šel jako první spát. Ráno jsme měli plán vstát kolem třetí-čtvrté, ale ani dnes se to nepodařilo a nakonec jsme odcházeli po šesté. Všude kolem mlha. Stany, jídlo a další nepotřebné věci jsme nechali v našem základním táboře, takže váha batohů byla už přijatelná. Na Domhütte 2936 m.n.m. jsme přišli před osmou a po technické přípravě, doplnění vody, občerstvení jsme pokračovali směrem na ledovec. U chaty jsme ještě dali řeč s třemi kluky z Čech, kteří na chatě spali, ale byli vyhozeni, ikdyž měli zaplacenou ještě jednu noc. Přednost dostali místní členové SAC. A to měli ty kluci nocleh předem rezervovaný. Mlha se pomalu začala ve slunci rozpouštět a objevovaly se první okolní vrcholy. Weisshorn 4506 m.n.m. na protější straně, Matterhorn 4478 m.n.m., a další. Po čtyřiceti minutách výstupu míjíme několik stanů. Tak až tady jsme měli mít základní tábor. Je devět a už je nám jasné, že na vrchol nedojdeme a že bychom se nestačili vrátit do základního tábora. Škoda, ale já už teď měl svůj osobní rekord. Zatím jsme byl nejvýše 2042 m.n.m. loni v Rumunsku ve Fagaráši na kole. Takže následující plán zněl: jdeme nahoru do jedné hodiny odpoledne a pak návrat. Počasí bylo super, svítilo slunce, bylo teplo, ani jsem neměl bundu. Led byl tvrdý, díry v ledovci se daly snadno přeskakovat, sníh se na mačky nelepil. Před půl dvanáctou jsme dorazili na konec prvního ledovce Festi Gletscher a čekal nás další výstup přes skály po ferratech. Nakonec jsme zůstali. Jen Petr vylezl nahoru a vlastně byl jediný, kdo viděl Dom. Ale nám to ani nevadilo. My si užívali slunce, překrásného okolí. Pohoda. Zdolali jsme výšku 3608 m.n.m. Uvařili si čaj, dali oběd, každý kdo co měl a po jedné jsme se vydali zpátky. Dolů to však bylo znatelně obtížnější než nahoru. Překonávat některá místa s trhlinami nám zabralo více času než jsme čekali, ale i to jsme v pořádku zvládli a k Domhütte jsme dorazili ve tři hodiny. Chata byla celá obleželá turistama a tak jsme se mezi nimi úplně ztratili, takže jsme potom dolů do základního tábora šli rozděleně. Milan s Petrem, já s Michalem a Milošem. Ranní mlha už byla dávno pryč a tak bylo vidět, co jsme vlastně ráno vyšli. Nechápu, jak jsme to mohli tak snadno vystoupat, bez jištění. Protože mě po sestupu už začaly bolet nohy, hlavně stehna, tam kde to bylo možné jsem se na ferratech jistil. A udělal jsme dobře. Bylo to sice pomalé a sestup byl tím jistější. A aspoň jsme si to taky užil. Po páté jsme dorazili do tábora. Nohy nechápaly. Jediné na co jsem zapomněl vzít s sebou, byly hole. Stany a všechny naše věci, které jsme nechali v táboře byly v pořádku. Jen my měli dost. Takže jsme se povalovali po trávě a odpočívali, nabírali energii na zítřejší úplný sestup do Randy, dělili se o jídlo a pití, pozorovali kozorožce. A protože nám docházela voda, rozhodl se Miloš, že sestoupí dolu k vodě a natankuje. Hodinu a půl jsme o něm nevěděli až nakonec přišel s deseti litry vody. Hrdina. Přestože jsme vrcholu Domu nezdolali, jsme byli v pohodě a začali přemýšlet, kam příště. Já si vychutnal doutník R&J a kolem desáté jsme šli spát.

3.den 9. srpna. Ráno jsme byl první, kdo vstal. Pozoroval jsem ranní mlhu, která stoupala nahoru z údolí a udělal poslední snímky s Matterhornem. Po snídani, úklidu našeho tábora, jsme se po deváté vydali dolů. Co mě dělaly nohy, to jsem ještě nezažil. Jen se divím, že jsem se neskutálel dolů. Cesta dolů trvala stejně, jako když jsme šli nahoru. Před Randou jsem s Petrem dal koupačku v horském ledovcovém potoce, vysušili mokré stany a tropika a sešli k nádraží, kde jsme měli zaparkované auto. Po půl jedné jsme vyrazili na cestu domů. Tentokrát jsme jeli přes Furkapass 2431 m.n.m. směrem na Chur a do St. Margrethen. Tam si švýcarský celník prohlédl všechny pasy a stejně jako rakouský si ničeho nevšiml. Byli zpátky v EU. To v Rozvadově si už všimli, ale nakonec nás nechali projet.

Dobrodružství s pasem skončilo a naše cesta taky. Mít více času, tak ten Dom uděláme. Ale i tak si na nedostatek adrenalinu nemůžeme stěžovat.

Petr Mader

Dom 4545

Fotogalerie

Fotografie z výstupu,
foto Petr Mader