Ekspedite Alpet Shqiptare - Expedice Albánské Alpy / 2009

Když jsem se v roce 2006 vracel ze Zakarpatské Ukrajiny, měl jsem za cíl, podívat se do Albánie, stejně jako do Rumunska a Ukrajiny, taky na kole. Svůj záměr jsem přednesl kamarádům a čekal, kdo se přidá. Ovšem nikomu se moc nechtělo a termín se nakonec přehoupl z roku 2007 až na letošní rok a jako expedice LHS. Po peripetiích s konečným výběrem termínu, padlo rozhodnutí až na září 2009. (Petr Mader)


Jak to začalo a první den (vloženo 9.10.09, 9:40)
Albánie. Země, která ještě zní exoticky, země opředená pověstmi o nebezpečí, místo, odkud se pár lidí nevrátilo, země chudá a zaostalá, divočina, hory bez civilizace … tohle všechno se tak nějak traduje a povídá mezi lidmi. A tohle všechno jsme si chtěli osahat a vyzkoušet na vlastní kůži, tohle nás lákalo.

Začalo to vlastně u Petra, který o Albánii už dlouho snil a mluvil, až někdy v roce 2008 padlo rozhodnutí, že vezmem kola, sednem do vlaku a jedeme tam. Tak jsme začali shánět mapu – nejpodrobnější k dispozici 1:220 000, pořídili slovníček a začali se učit první fráze v albánštině.

Datum odjezdu jsme stanovili na 16. 9. 2009, kdy jede poslední přímý vlak do Baru na Moři v Černé Hoře. Jenže pár dní před tím se objevily ještě o polovinu levněší letenky do Podgorice a tak bylo rozhodnuto: letíme se společností Malev 17. září z Prahy přes Budapešť do bývalého Titogradu, dnes hlavního města Černé Hory, asi 30 km od albánských hranic.

Kučis nám přivezl krabice na kola a my poprvé balili bike do letadla. S vědomím, že je pak budeme muset sami složit a odjet na nich. Ráno, v den odletu, nás Maida hodila na Ruzyň a my narazili na první problém: přeprava kol nebyla rezervována a proto není možná. Uf! Nakonec se po hodině a půl vyjednávání domlouváme a letíme podle plánu. Možná, že zpátky kola nemusíme přivézt :o)

Přistáváme v Podggorici. Mlha. Déšť. Zataženo, ale teplo. Skládáme kola a domlouváme úschovu authoráckejch krabic u kluků z DHL vedle letiště. Pořád leje. Vyrážíme na cestu. Po pár kilometrech první hospoda, tak zastavíme objednáváme si pivo a rakii. Probíráme mapu, počasí, přemýšlíme kde budem spát. Vypadá to, že se od jihu vyjasňuje a přestává pršet. Ještě jednou dokola a jedem. Trochu bloudíme, protože mapa je spíš přibližná a skutečnosti se moc nepodobá. K večeru přijíždíme ke Skadarskému jezeru a když se začne stmívat, zajedeme od silnice k vinici, postavíme stan a jdeme spát. Dneska bez večeře a bez piva, pár kilometrů od Albánie.

Konečně Albánie a hory
Brzo ráno vstáváme a celí nedočkaví se ženeme k hranici. Ještě stačím poprvé (a naposledy) píchnout a už jsme tam: Hani i Hotit. Odbočujem doprava, směr na Vermosh a potkáváme první albánskou hospodu ve vsi Hot.

Miredita.Kafe? Po. Birra? Po. začínám s albánštinou a pokouším se kromě pití sehnat něco k jídlu. Ushgim? ptám se. Paní mi ukazuje nějakej mraženej salám a tak to vzdávám. Vytahujem mapu a dáváme se do debaty s místníma o směru naší cesty. Moc nechápou, proč jedem do těch kopců a pořád si ukazujou na nohy, jakože si to užijem. Těšíme se. Ještě se ptáme na chleba (buke), prý ho koupíme o kousek výš, jedem. Místo pekárny ale vlezeme do sýrárny a dostaneme jako dárek bochník sýra. Chleba neseženem.

Stoupáme po rozbité asfaltce, už je horko, kolem nás fíkovníky a granátovníky, pořád do kopce, žádný stín, vyprahlo. Trháme ostružiny a sledujem mapu. V sedle je vesnice. Na jejím začátku se hned u školy ptám na obchod a pivo. Pár dětí nás okamžitě doprovodí do krámku hned za školou a tady si kupujeme konečně chleba, pivo a řešíme s místníma týpkama tabák, náboženství a další cestu.

Po hodince odjíždíme, abychom vzápětí zjistili – asfalt končí, dál jen kamenitá cesta (v mapě hlavní silnice na hranici s Černou horou) a čeká nás luxusní sjezdík asi 40 serpentin do kaňonu řeky Cemit. Paráda. Krajina se mění, objevují se buky a jiné listnaté stromy, mizí fíkovníky, nad námi stoupají hřebeny hor.

Další vesnice je Tamare. Hned na jejím začátku potkáváme skupinku chlapíků, jeden umí německy a další trochu anglicky, ptáme se jich na cestu, oni zas odkud jsme, kam jedem a jestli jsme katolíci. Pokřižujem se a nabídnou nám pivo. S díky přijímáme a pak ním chlapík donese dva natočené půllitry a hrdě oznamuje, že stojíme před jeho místním pivovarem. Pivo je fakt dobrý, berem si etiketu a ptáme se na jídlo. Zavede nás do hospody. Sýr, salát, pivo. Pozorujem cvrkot na návsi. Jdu koupit lahev místního vína na večer.

Jedem dál. Začalo pršet. Stoupáme, klesáme, stoupáme. Odhadujem tak do 1200 m.n.m. Padá soumrak tak v sedle stavíme stan. Místní pastevec nám to rozmlouvá, když kolem nás zahání krávy dolů do vesnice. Vlci? Medvědi? Máme toho dost a dolů se nám nechce. Stan je sice z kopce, ale líbí se nám tu. Vlezem si do něj, vypijeme lahev, ještě jdu očůrat rohy tábořiště (mám pocit, že by to mohlo odradit divou zvěř) a usínáme. V noci prší. Pořád sjíždím z kopce (ačkoli jsem si dal ke vchodu dva šutry jako zarážku) a kameny pode mnou jsou stále tvrdší a ostřejší :o)

Do Vermoshi a Gusinje (vloženo 12.10., 8:15)
Konečně svítá. Je docela zima, ale neprší a dokonce se ukazuje sluníčko. Posnídáme sýr s chlebem, balíme stan a jedem. Hnedka pěkně z kopce a pak zas do kopce a pořád dál. Asi po hodině a půl narazíme na hospůdku a dáváme si pivo. Začíná stoupání do posledního sedla údolí, vesnice Lepushe, 1350 m.n.m. Doufáme, že tam bude nějakej obchůdek nebo tak něco. A vskutku. Hned na záčátku je bar, zařízený z bývalého kontejneru nákladního auta, v něm hoří kamínka a na pultu stojí láhev s koňakem.
Okamžitě sednem ke kamínkám: „ Dy kafe, dy birra, dy koňak.“

„Po. Dojč? Čeko?“ zjišťuje barmanka, co jsme zač. „Čeko.“ Ujištujeme ji a ona se usmívá. Příchází další místní a probíráme s nima odkud a kam jedem. Za chvíli se přižene paní, v ruce nějaký pletení, sedne si vedle mě a spustí dobrou angličtinou.

Podíváme se na sebe s Petrem. Tak to je ta ženská, o který psal Vlasák. (Před odjezdem jsme totiž našli popis cesty přes Albánii od V.Vlasáka na cykloserveru.cz . V něm psal mimo jiné o setkání s jedinou anglicky hovořící osobou v horách.) Tak zjišťujeme, že v celém údolí jsou jen katolíci, že do kostela musí až do Vermoshi, že v zimě je tu zima a kolem dvou metrů sněhu…

Asi za hodinu pokračujem odpočatí dál. Dlouhý sjezd k řece Vermoshit, a pak do Vermoshi, vesnice na konci údolí, kde je kostel a škola a bar a asi konec světa, protože dál už cesta nevede. Tak se obracíme zpět a podél řeky jedeme na hranice s Černou horou, kde je zas asfalt a spoustu muslimů a mešit. Ve městě Gusinje se stavujem na jídlo v pizzerii a kupujeme nějaký chleba a pirohy a ujíždíme před dětma, co nás obklopují s nataženou rukou.

Máme v plánu přejet přes Kosovo zpět do Albánie, protože to přes hory, zde zvané Prokletije, nejde. Ještě se stavujeme v ortodoxním klášteře z 10. století v Andrejevici a už padá soumrak a my nevíme, kde budem spát. Nakonec míjíme nějaký obchůdek v domku: Pivo, potraviny, textil a ptáme se, jestli bychom tu nemohli přespat na zahradě. Paní (jak zjistíme, je to Bulharka) zavolá šéfa, a ten nám říká rusky: „Ja velikij turist, zďes vy nemožete spať. Vy pajditě sa mnoj . Ja živu zděs na ranči majou mamočkoj, katoroj jesť sto ljet. Vy bratrskij narod. Ja jestem titojista.“

A tak jdem s ním domů a večer se mění na internacionální pařbu se stoletou babičkou, která má dva zuby a každý ráno pije slivovici, a nikdy nebyla u doktora, a pamatuje si první válku, a v té druhé ukradla Němcům pušku, a donesla ji partyzánům, a do toho pijeme spoustu piva a rakije a jíme rajčata a sýr a rybu a poznáváme sousedy a dozvídáme se, že do Kosova nemáme jezdit, protože tam jsou banditi, co nás sejmou… a chlapík se jmenuje Šoškić Mićun.

Na hranice Kosova (vloženo 19.10., 19:55)
Ráno. Otevřu oči a vidím láhev rakije. Dám si panáka a vstanu. Venku čeká hostitel a ukazuje sud s vodou – koupelna. Fajn. Opláchnu obličej a hledám záchod. Dostanu panáka a jsem nasměrován ke hnoji. Vracím se. Petr už taky vylez a snídá rakiji. Kafe? ptá se chlapík. Jasně! Mezitím přijde soused rybář: Jdeme na ryby, ne? Jejdamane, povídám, my musíme jet. No tak aspoň panáka… a už to nalejvá. Trochu znejistíme. Dostanem kafe a dalšího panáka a ještě jedno kafe a vajíčko na měkko. A panáka s babičkou na cestu.
Konečně odjíždíme. Nutno říct, že ve výborné náladě, vybaveni ještě ořechy na cestu. Hodláme projet přes Černou Horu na hranici s Kosovem. Cestou nás čekají dvě velká sedla, druhé přes 1750 m.n.m.

Kousek za Berane potkáváme rumunského cykloturistu. Jedeme chvíli spolu a v Rožaje si dáme společně pivo. Bavíme se o zkušenostech z cest a vyměňujeme si adresy.
Závěrečné stoupání do sedla v horách na hranicích je nekonečné. Když se tam vydrápeme, najdeme salaš pro pastevce ovcí a je rozhodnuto. Spíme tady. Dokonce najdem pramínek vody, tak si dáme koupel, rozděláme oheň a najdem lahev vína v zavazadlovém prostoru kol, která se teď navečer náramě hodí. Slunce zapadlo, tak to taky balíme. Zítra Kosovo.

Kosovem zpět do Albánie
Svítání bylo krásné. Tady mají hory podobný charakter jako u nás na Šumavě, nebo někde v Tatrách. Louky, kameny a smrky. V chladu sjíždíme na přechod do Kosova. Všechno v pohodě a můžem jet dál. Zastavujem v první hospodě u cesty. Paráda. Kafe, rakije, pivo. Chvíli si povídáme s majitelm a chválíme mu úroveň podniku, která je fakt výborná.

Projíždíme Peć, jedno z větších měst, potkáváme vojáky KFOR v transportérech, sem tam zahlédnem vyhořelý dům a stále nás provází přeškrtané srbské názvy obcí. V Dečani si všimneme pizzerie u cesty (o pizze si povídáme už třetí den) a je rozhodnuto. Oběd je výtečný. Dáváme se salát, pizzu. pivo, kafe a koňak :o), zmrzlina není. Pokračujeme dál, celkem nudnou krajinou a těšíme se na Albánii a hory, co jsou vidět v dálce.

Odpoledne přejedem hranice a dojedeme do Bajram Curri. Od kamaráda, který tu byl v létě máme doporučený místní hotel, tak tam zajdem a ubytujem se. Pátý den expedice a my máme koupelnu a teplou vodu. Takže se dáme do gala a razíme objevit život večerní Albánie.

Bajram Curri je větší město, působí celkem civilizovaně, a ačkoliv centrum tvoří pouze dvě ulice, je tu živo. Trhovci, obchůdky, kavárny a bary. V jednom baru se upíchnem na docela dlouho a vedem všelijaké řeči. Teprve za notnou chvíli si uvědomíme, že tady není zvykem, aby do baru chodily ženy, natož dívky… no, trochu jiná kultura. Kolem nasvíceného partyzána se vracíme do hotelu a očekáváme, co přinese zítřejší den.

Údolí Valbony
Ačkoli Milan Bárta vyprávěl, že v tomhle hotelu dávaj ke snídani jen lahev koňaku, my dostali míchaná vajíčka a marmeládu, kafe a vodu. Plni energie se dáváme na cestu do malebného údolí řeky Valbony. Začátek cesty je ve stavu budování nové silnice, tak míjíme řadu dělníků a strojů. Je tu živo a prašno… až po pár kilometrech jsme na staré, původní cestě a začínáme si užívat panoramata hor a klid okolí.

V poledne se zastavujem u tůně týhle studený řeky, abychom si dali zhruba tak patnáctivteřinovou koupel. V Dragobi je další malebnej bar, tak se občerstvíme a prohodíme pár slov s místníma. Kolem projde oslík naložený dřevem a za ním babka jako z doby před tři sta lety. Stoupáme dál a dál, okolí začíná být zbarvené do podzimu, vidíme zbytky sněhu na horských štítech.

Kousek před Valbonou je srub s kempem. Domlouváme si postavení stanu, sundáme bagáž z kola a dál jedem na lehko. Valbona je zvláštní místo, působí neuvěřitelně opuštěně a nebýt psa, který na nás vyjel od stáda ovcí, skoro bych nevěřil, že tu někdo žije. Pokračujeme stále dál, jedem suchým a širokým řečištěm, každou chvíli zastavujem a zíráme na okolní hory. Poslední obydlené místo údolí je Rragam. Najdeme v něm pěkný, nově postavený kemp s hospodou. Majitel umí anglicky a tak vyzvídáme, jak to zde chodí.
Po vydatné večeři (Petr snědl celé kuře), přátelském rozhovoru s návštěvou z Kosova, několika pivech a koňacích se vracíme zpět, jen tak tak v začínajícím soumraku. Večer sedíme ve srubu a už plánujeme, jak sem pojedem příště.

Fierze a Komani a pak moře
Návrat do Bajram Curri byl rychlý, stejně jako sjezd do městečka Fierze. Tady se plánujeme nalodit a projet přes přehradu Komani trajektem. V přístavišti nás vítá milý chlapík a ochotně vysvětluje, že loď vypluje až ráno v šest. Do té doby je celé odpoledne a noc. Nabídne nám ubytování v podkrovní místnůstce nad zdejší putykou. Cenu si máme říct my. Berem to za euro, a když si plácnem, vyrazíme ještě na kole podél přehrady, teda spíš nad ní.

K večeru se vracíme a sedíme s místníma námořníkama, dost veselejma. Pak si půjčíme karty a hrajeme albánský prší, co jsme si právě vymysleli. (Můžou se dávat všechny karty stejné hodnoty najednou a taky postupky jedné barvy.) Co mě ještě fascinuje je způsob, jakým místní zapojují elektriku.

Noc je krátká, protože nás chlapík budí před pátou, jelikož máme jet nějakým malým člunem s místníma, když máme jen ty kola. Jako obvykle posnídáme kafe a koňak a už lezem do lodi. Stojíme na palubě, mrznem, sledujeme východ slunce, nastupování a vystupování lidí čekajících na březích po cestě, žasnem nad úžinama, kterýma proplouváme.

Po třech hodinách jsme opět na souši a jedem dál. Ještě se stavíme na jídlo v hospodě pod přehradou. Je tu moc vochotnej chlapík a tak se trochu zdržíme a pak to valíme směr moře. Cestou je vedro, hory necháváme za sebou, krajina se mění na typicky středomořskou, přibývá odpadků, aut…a ještě trochu bloudíme.

Skoro už zapadá slunce a my přijíždíme na pobřeží. Ačkoli jsme o tom nemluvili, čekali jsme pohodu a veget, nějakou hospůdku s pivem, lehátko pod slunečníkem… místo toho opuštěná pláž plná odpadků, sem tam pobíhající pes a jinak nic. Trochu zmateně se vykoupem a mizíme v soumraku hledat místo na spaní. To najdeme u jednoho chlapíčka v prázdném kempu. Lehnem si jen tak do pod širák mezi borovice a snažíme se usnout za opakovaných náletů komářího hmyzu.

Shkoder a cesta zpátky
Moc toho nenaspíme, je vedro a hmyzáci žerou, tak se před svítáním sbalíme a zajedem k moři. Východ slunce tak nějak pod mrakem, aspoň nebude vedro. Jedem do Shkoderu, druhého největšího města Albánie. Cestou doslova kličkujem mezi krávama, koněma a jinou zvěří, co ji domorodci po silnici ženou na pastvu.

Když dojedem do centra města, dáváme si pivo, prohlídnem nějakou tu památku a rozhodneme se ještě zajet ke Skadarskemu jezeru. Pak už nám zbývá pár kilometrů na hranice, do místa, kde naše cesta začala. Ještě nás napadne zajet pro sýr, jenž nám tolik chutnal a sehnat nějaké dárky domů. Kafe, koňak, triko s albánským orlem a sýr to jistí.
Nějak se nám z té Albánie nechce, tak sedíme v hospůdce v Hotu a popíjíme, jenže si pak řeknem, že tady klidně můžem přespat, proti tomu majitel nic nemá, tak sedíme až do noci, za které se jen skulíme do spacáků na trávu.

Jak to pomalu končilo…
Podgorica. Hlavní město Monte Negra. První chlapík, kterého na ulici oslovíme s dotazem na kemp nadšeně rusky vypráví, jak byl kdysi v Praze coby novinář a za chvíli nás táhne k sobě do ateliéru, kde prý můžem přespat. Jdem s ním ještě na kafe. Jmenuje se Dragoslav Dúca Milačić a je to upovídanej pán v důchodu, novinář a malíř a tak trochu místní celebrita. Pak nás pošle do města a večer se znovu sejdem a tlacháme, mimo jiné i s jeho synem Marcem, který je televizní moderátor zpráv na jejich jedničce.

Ráno snídaně a padáme na letiště. Stále nevíme jak to bude s kolama, ale máme plán. V DHL jsme krabice vyzvedli, zmenčili je o 1/3 a kola jsme rozebrali na díly, nacpali je tam s věcma a dělali jsme, že to jsou naše kufry. Jen mě se tam nevešlo zadní kolo (tak jsem z něj vystříhal nůžkama na plech alespoň střed s kazetou) a Petrovi zas přední.

Obsluze letiště jsem pak vysvětlil, že nevezeme kola, protože nám to zamítli, ale krabici od kol s našima věcma a nějakýma součástkami z kola. Vzala to v klidu a tak jsme odletěli. Špinaví, smradlaví, trochu unavení, ale šťastní a vděční, že jsme tohle mohli zažít.

Alpet Shqiptare

Fotogalerie

Fotografie z expedice,
foto P. Mader, M. Kosina